Poetické vyprávění o muži, který žije pro krásu a pro to, co zůstává neviděné

Když mladý Haru Ueno pozoruje sníh padající na kameny v potoce, tuší, že v jeho životě bude hrát velkou roli harmonie: už napořád bude hledat a ctít krásu tvarů. Opustí rodné město Takajama a stane se uznávaným obchodníkem s uměním. Haruovi je asi třicet let, když mu osud nabídne projev krásy, o jakém se mu ani nesnilo — vzápětí o něj však přijde. Ve Francii se totiž narodí holčička jménem Rose, plod jeho letmého románku. Haru se k ní nesmí přiblížit, a tak hledá způsoby, jak by se mohl na životě své dcery podílet. Může si otec vytvořit blízký vztah s dcerou, kterou nesmí vídat?

–––

Kdyby věty Muriel Barberyové byly kameny, její knihy by byly katedrálami. Do jejího posledního románu vstupuje čtenář jako do kostela. Její hlas je píseň, modlitba, která stoupá vzhůru. Mluví jazykem hvězd.

— Le Figaro Littéraire

Muriel Barberyová s jemností a porozuměním vykresluje portrét člověka, který miluje krásu a druhé lidi. Chybí mu jediná osoba, dcera Rose.

— Madame Figaro

Pochopil, že tato osamělá minuta na prahu láskyplného domova je předzvěstí toho, jak bude vypadat jeho život. Od tohoto večera bude stát mezi dvěma světy, mezi mrtvými a živými, nocí a světlem příbytků, minulostí a budoucností, a mezi těmi světy bude mluvit se svou dcerou. Myslel na to, jak mrtví mají moc rozdávat buď radost, nebo zoufalství, a že by měl Rosu nechat poslechnout si hlas jeho horských předků. Pak ale další myšlenka překryla tu stávající a on si s úžasem a dojetím uvědomil: To díky ní slyším jejich hlas. V tom okamžiku Keisuke uvnitř zakřičel: „Saké!“ a Haru scházel po schodech zakoušeje poslední doušky hořkosladké samoty. Blížil se večer doprovázený svými neviditelnými silami. Den umíral a pohřbíval jeho skrytou bolest — Haru sevřel svou dceru v myšlenkách, jako by ji sevřel v náručí, a připojil se ke společnosti svých druhů.

— ukázka z knihy