Eli

Měl to být příběh o ztrátě, strachu a přežívání. Jenže pak potkal jeho. A najednou bylo úplně všechno o něm. O Elim. 

Nathanielovi někdy připadá, že tam, kde měl mít duši, je zpustošený svět. Drogy ho berou na místa, odkud se jen těžko vrací, ale nebýt nich, musel by si znovu prožít každou špatnou zkušenost. Táta ho opustil. Máma zemřela. A pak šlo všechno hodně rychle do háje. 

Elkan nežije, poslední roky spíš přežívá. Většinu nocí tráví v pokoji a hraje na PlayStationu jednu hru za druhou. Nemůže spát, protože spánek s sebou nese noční můry, které ho rvou na kusy. 

V tom, že se Nathaniel a Elkan po letech znovu potkali, je jistá osudovost. Můžou si navzájem pomoct a vytáhnout se ze dna, nebo se společně propadnout ještě hlouběji. Dokážou tihle dva kluci přepsat svůj příběh a proměnit ho v nový začátek? 

–––

Nathaniel je jeden z mých nejmilovanějších kluků, i když umí být opravdu hodně protivný a sebedestruktivní. Všechno to ale vychází z toho, jak moc je osamělý a smutný. Navzdory těžkému osudu má v sobě obrovské odhodlání bojovat za lepší život.

— Klára Pospíšilová o psaní Nathaniela 

Strávila jsem s tímhle klukem hodiny na gauči, kde hrál na playstationu jednu hru za druhou a u toho popíjel bylinkový čaj. Zamilovala jsem se do jeho prožívání, jeho mnohdy tichého boje s bolestí, kterou cítil, a v neposlední řadě do toho, jak viděl Nathaniela.

— Eva Pospíšilová o psaní Elkana 

Vždycky si vyberu tebe. Od chvíle, kdy tě moje ruce našly uprostřed toho výbuchu zoufalství, zatímco jsem se sypal jako domeček z karet, nebo možná ještě mnohem dřív. Když táta řekl, že tě potkal na benzínce. Nebo možná ještě dřív. Když jsi za mnou jako malý přišel do nemocnice. Nebo možná ještě dřív. 

Naše duše se na tom domluvily, než se jeden z nás narodil.

— ukázka z knihy